Střední Evropa a její adresa

„Máš nějakou adresu?,“ zeptá se nad moskevským metrem bezdomovkyně ze sekty Běgunů vyčerpané Aňušky, která žije nešťastným životem s nemocným synkem a mlčenlivým mužem. „Mám“, hlesne Aňuška.
„Tak na ni třeba zapomeň,“ odpoví žena Aňušce.

Tento kratičký rozhovor z románu Olgy Tokarczukové si vybavuju ve chvílích vlastního bloudění.
Jakou mám adresu, žiju-li ve střední Evropě?
A žiju skutečně ve střední Evropě?
Žije vůbec střední Evropa?
A leží v ní Berlín, Brno anebo Budapešť?

***

Mlžný listopad, před třemi lety.
Martin Jankowski, nenápadný a velmi schopný muž, bývalý disident z východního Německa, organizuje v Berlíně setkávání neněmeckojazyčných spisovatelů, kteří tady žijí a píší.
Založil mezinárodní časopis „Stadtsprachen“ a pořádá literární symposia ve Wannsee. Za pár dní to bude setkání autorek a autorů z Palestiny a Izraele, předloňské symposium bylo zase věnované komunitě vietnamských literátů v Berlíně. Zkrátka – Martin Jankowski a jeho přátelé se starají o harmonický chod světa, baví je spojovat zdánlivě nespojitelné, a skrze německé překlady se tak ve Wannsee setkávají všichni píšící bloudi, které osud, volba nebo nutnost přivedli do Berlína.

Před třemi lety jsem se symposia s názvem: „Berlín leží na východě“ účastnila i já. Byla jsem tam spíš do počtu: mezi polsky, rusky, bulharsky, maďarsky píšícími.
Ale – jakýpak je Berlín východ? Už samotný název mě lehce dráždil. A copak jsem z východu? Já, typická Středoevropanka z Brna, nejbizarnějšího předměstí Vídně!
Přesto jsem pozvání s veselými rozpaky přijala. Bylo to slovansko-židovsky rozpustilé. Rusky píšící autoři se drželi pospolu, jedna ruská akademická básnířka přednášela o Achmatovové a Brodském, polské autorky sarkasticky psaly o životě v berlínském exilu, chasidský básník původem z Moskvy plamenně hájil poezii psanou v jidiš.
Přečetla jsem tam povídku o ruském taxikáři, zločinně hodném člověku. Trochu jsem se přitom bála, abych od ruských kolegů nedostala přes hubu.
Nedostala.
Bylo to dojemné setkání, v mlze u jezera, jen mi na konci toho dne bylo čím dál jasnější, že v mlze leží i celý ten pozapomenutý pojem střední Evropy, že se její hranice začali vytrácet, rozplývat, ba že už se nadobro vytratily. A bylo mi to najednou líto, tesklivě středoevropsky líto. Nepřišla jsem z východu, nepřišla jsem ze západu, přišla jsem ze světa, který není.

Ale protože chci v Berlíně přežít, účastním se od té doby jako ostřílená podvodnice s pojmy dalších akcí, organizovaných pod hlavičkou „východní Evropy.“ Tak třeba loňského slamu v rámci festivalu Ost-Europa Tage.
Stěhuju se městem na východ, slamuji vesele v berlínském klubu Panda s Marií Alyokhinou z Pussy Riot.
Zjevuji se s lehkovážností všude tam, kde si připadám trochu odjinud, a zároveň si říkám, že ztratit soudnost může být i výsadou vnitřní svobody. A navíc, moje střední Evropa – ta, co vzešla z RU monarchie, ta už je stejně passé.

A když zajedu do berlínského Charlotenbourgu, ocitám se opět v Rusku, totiž ve starém berlínském exilu plném ruských emigrantů; kráčím pak ruku v ruce s Marinou Cvetajevovou a směju se Andreji Bělému, který tak strašlivě trpí v Zossenu u Berlína a roku 1922 píše Marině: „Nelíbilo se mi tu, hned jak jsem vešel…Říkali mi, že Berlín má nádherné okolí. Čekal jsem…něco jako Zvenigorod… Ale tady….nějak…holé, ne? A obyvatelé jsou tu odporní. Podezřele tiší. Našlapují jak na plstěných podrážkách. Nevšimla jste si toho?“

To já, když se ocitnu v Zossenu u Berlína, zažívám blaho z krajiny a těším se na opuštěné jezero v lesích.
Ale pryč ze Zossenu, který čtu beztak z vlaku eurocity (když myslím na Bělého) spíše jako „Zlýsen“.
Zossen – Zlýsen.

Pryč ze zlého snu.

***

Než žít ve stojatých nacionalistických vodách dnešního Visegrádu, který se od devadesátých let snažil dohnat západní Evropou tak snaživě, až ho to zavedlo do pasti frustrace, rozplizlosti a zmaru, to raději zapomenout adresu a putovat.
V Berlíně putuju vlastně ustavičně.
Když jedu okružním S-bahnem 41 nebo 42 kolem vnitřního města, zdá se mi kolikrát, že cestuju celým světem. Je to svět ohraničený touto trasou – a tam někde uprostřed leží i český Rixdorf se zahradou J. A. Komenského, s Poutníkem a Všudybylem.

Sdílíme dědictví střední Evropy, dědictví, které mizí. Kdo za to může? Iluzorní sny nás Středoevropanů z bývalého východního bloku o hodnotách západní Evropy? Divoký postkapitalismus, který zapomněl na hodnoty středoevropanství – hodnoty, které byly spojeny s mnohonárodnostním soužitím?

***

Narodila jsem se v Brně a vyrůstala v době tuhnoucí normalizace, uřvaných spartakiád, plynových masek a únikového fenoménu chataření.
Žila jsem ale s rodiči a bratrem na Údolní ulici, v rozlehlém monarchistickém bytě se štuky, mramorovými krby a zimní verandou. Roku 1937 si ho pronajal prastrýc továrník společně s dědečkem, od židovské rodiny.
Osud domu, o kterém později v padesátých letech napíše má psychicky nalomená prababička Julie bláznivou sci-fi, mě od léta nenechává v klidu.
Část rodiny totiž tvrdila, že prastrýc si dům koupil.
Ale na jaře jsem z archivu zjistila, že šlo o pronájem později arizovaného majetku, a je jedno, že byl nakonec prastrýc za války vězněný v Berlíně.
Ten dům, ten krásný dvoupatrový dům se zahradou do špilberského svahu, ten dům zkrátka mým předkům nikdy nepatřil.
Žili jsme v provizoriu a zpětně je mi to jasné.

V jeho zdech byl odjakživa cítit zánik. Přestože ve vnitřním domě se zahradou kvetou i dnes stoleté růže, které tam možná vysadila první majitelka, Klára Redlich.
Klára Redlich byla bezdětnou ženou Julia Redlicha a ten synem pokrokového muže Jákoba, který v Hustopečích založil první mateřskou školu na Moravě. Zahynula, jak jinak, v Terezíně. I její muž. Všichni, kdo tenhle dům zabydleli s optimismem počínajícího dvacátého století a secese, ti všichni zmizeli.
A zmizel i můj prastrýc s rodinou, utekl před komunisty přes Indii a Austrálii do Ameriky.
Byt byl po roce 1948 rozpůlen a rozčtvrcen.
V kuchyni u jídelního stolu tak stačilo praštit do stěny s plakáty a ucítili jsme náraz do dřevěných dvoukřídlých dveří, za nimiž právě večeřel biolog pan Rabušic (jehož jméno mě odmalička fascinovalo) se svou ženou. Děti neměli. Pan Rabušic procestoval celou Afriku, a na zádech nosil obrovský hrb, protože si ze svých cest přivezl jakousi nemoc.

Kromě něj žila v zahradním domku ještě jedna bezdětná dvojice, jistí Bajnokovi. Paní Bajnoková vážila dvě stě kilogramů a byla patrně první brněnskou taxikářkou, než roku 1980 odešla do invalidního důchodu, protože se do taxíku už nevešla. Její muž byl dělníkem, ale taky bratrancem Vasila Bilaka, politruka. Pan Bajnok jednou odchytl na schodech mého otce a ptal se ho, zda by si od nás z knihovny nemohl vypůjčit nějakou knihu. Přišel k nám a vybral si překvapivě Aristotelovu Poetiku. Nikdy ji nevrátil.

Všichni naši sousedi měli zvláštní jména. Kromě Rabušicových a Bajnokových to byly ještě Zitterbartovi. Totiž – stará paní knihovnice (odjakživa stará) s dospělým synem, který byl drobným zlodějíčkem, a trávil část roku ve vězení a část roku u maminky. Skoro stoletá paní Zitterbartová dosud žije a zalévá staré růže, o které se dost možná starala už paní Redlich.
V prvním patře domu je byt neobydlený. Ale koncem osmdesátých let, těsně před sametovým převratem, se do něj nastěhovali mladí manželé Zahrádkovi. Brzy se jim narodil chlapeček, kterého jsem jednou hlídala. Zahrádkovi chovali jedovaté hady, kteří se volně plazily po bytě. Spící nemluvně jsem tak – k smrti vyděšená – hlídala ze skříně v kuchyni.

Dnes v našem bytě na Údolní bydlí můj bratr, chovatel koz. Nejmladší obyvatel domu, jeho syn Felix, ve čtyřech letech nemluví. Prý trpí mutismem. Rozumí všemu, ale nemluví.

Je tohle skrytou výpovědí o střední Evropě? Malý chlapec, co mlčky prochází ruinami čehosi, co nikdy nebylo ve skutečnosti v rovnováze, ruinami iluze?

Nevím, proč jsem se o našem domě rozepsala, snad proto, že stěny vyprávějí příběhy a věděla jsem to odjakživa.
Bydlela jsem v Brně ve světě, který mi nepatřil, a ten svět zůstává mým milovaným domovem.
Možná proto jsem se v Berlíně stala tilandsií. Ať dělám, co dělám, neumím se toho prokletí vykořeněnosti zbavit.

***

Myslím, že nás Středoevropany bolí daleko víc než jakákoliv ztráta v materiálním smyslu přerušená kontinuita společného dědictví. Obrazy, vzpomínky, propletence příběhů, ve kterých k nám promlouvají mrtví předci, v jejichž chřtánu žijeme jak rybičky v akváriu.

V tom temném, rozlehlém bytě z konce devatenáctého století mě nevědomky formovala rakousko-uherská kultura. Kultura, okořeněná navíc, a v tom je ten vtip, dobou tuhé normalizace osmdesátých let.
Našeho bytu se čas umakartů dotkl pramálo. Jen na záchodě jsme měli talíř s Leninem a nápisem „Sláva Velké říjnové socialistické revoluci“. Rozbité záchodové okýnko vedlo do světlíku. Světlík byl úzký a temný, kousek omítky spatřený okýnkem se neustále odlupoval a když zapršelo, vyrostl na obnažené zdi mech. V zimě byl cítit vlhkostí pekla.
Rozbitým oknem ze světlíku létali za deště dybbukové, k talířku s plešatým Leninem, sem a zase zpátky.

Mramorovou předsíní přicházel za otcem každou středu na partičku šachů stařičký pan Hučík, který byl v mých dětských představách obojím: dybbukem i Leninem.
Pan Hučík byl geniálním šachistou, civilním povoláním číšníkem z hotelu Slavie. A jinak to byl plešatý alkoholik se síťovkou plnou piv a startkami.
Jeho maminka sloužila prý jako mladá dívka v rodině Hugo Haase.

Takže Hučík.
Vstupní hala s knihovnou před mramorovým, pochopitelně dávno nefungujícím krbem, ve kterém jsou vafky. Dva muži hrají šach. Jedním z nich je můj mlčenlivý otec, druhým z nich o třicet let starší pan Hučík v číšnickém saku.
A mezi nimi šachové hodiny.
Hrají hodiny a hodiny. Piva ubývá. Hustým dýmem z cigaret a dýmky se plížím halou bez oken k bibli psané nesrozumitelným švabachem, kterou si čtu, ač slovům nerozumím. Je to můj tajný rituál.

***

Pak jsem ze socialistického dětství vyrostla, magie švabachu se pomalu vytratila, ale s vášní jsem objevila Josepha Rotha, Artura Schnitzera, Petera Altenberga, vzrušoval mě rozpad monarchie a dekadence zániku.

Z bytu jsem se přestěhovala, a když se mi narodila starší dcera, našla jsem si jiná místa…
To nejkrásnější jsem objevila na židovském hřbitově poblíž nového bydliště, kde byl klid na kojení i na čtení.
Až teď mě napadá, že na lavičce před hrobem Hugo Haase jsem zažila jediný nefalšovaný obraz mizející střední Evropy.
Hlídal mě totiž uniformovaný security boy, který ve skutečnosti hlídal hřbitov.
Klidný a radostně smutný hřbitov, který bylo potřeba hlídat i zevnitř.
Možná mě šmíroval, snad mohl být za jiných okolností náckem, ale sloužil právě v jiném, vlídnějším světě.

***

Ne, není východiskem zapomenout adresu, krajinu, kde jsme se narodili a ke které nás pojí až nezdravě sentimentální, nepochopitelně infantilní vztah.
Řešením je sundat si oslepující sluneční brýle, o které se hádáme s nevlastním sourozencem. Brno není Brusel, proč by jím mělo být? Brno však není ani Moskvou nebo Berlínem. Brno je i není předměstím Vídně.
Dokud tuhle zapeklitost s vnitřní krajinou, která přesahuje těla států, jazyků a národů dokážeme odrážet s melancholickým humorem v současné (středo)evropské literatuře, nebudu se bát.

***

Ale zpět k Hučíkovi, narozenému roku 1917 v Brně.
Jednoho dne se síťovkou plnou piv a třemi krabičkami Startek ve svém služebním saku přesluhujícího číšníka z hotelu Slavie na šachy nedorazil.

Další středu taky ne. Bylo to začátkem devadesátých let. Můj otec už si nepamatuje, co se s ním tehdy stalo. Zmizel, Hučík prostě zmizel… Dost možná usnul se síťovkou prázdných pivních lahví, vždyť to byl těžký notorik, anebo se nadobro ocitnul u své dávno mrtvé maminky, která jako mladá dívka z moravské vsi posluhovala v rodině Hugo Haase, u jehož náhrobku jsem, za bedlivého střežení sekuriťáka, naposledy ochutnávala sladkou bolest střední Evropy.

Pan Hučík vyhučel jako pára z parní lokomotivy. Pan Hučík se startkami, napadá mě teď na berlínském balkoně s výhledem na turecký kiosek…

Vrátil se párou zpátky, meandrovitými toky proti proudu času, odešel ve svém služebním fraku rovnou do hotelu Slavia, který nechal roku 1899 postavit Karel Moravec.
Tam našel svou staronovou adresu a pingluje všem svobodomyslným hostům, co věří na lepší zítřky společné Evropy.

Škoda jen, že ve světě, který není.

A co vy, drazí přátelé, vy dnes máte nějakou tu jednu adresu?

Pokud ano.

Tak na ni třeba taky zapomeňte.

Napísané pre Sudetendeutsche Zeitung